Zjevil se mi demogorgon.

Včera v 7:32 | Keiji
Nejsem tu tak dlouho, a už jsem pocítila menší šťouchanec od blogu.cz - pomazal mi některé obrázky v galerii. Ještě jich tu nemám moc, takže jsem si hned všimla, které to jsou... třeba obálky knížek v menu, u kterých mě teda napadlo, jestli mají nějaký problém s autorskými právy; ale zbavili se třeba i mé kresby tašek u Venibags, což nechápu proč. A taky mi u Prosincového článku vyměnili mou kresbu December za jakousi fotku - baby demogorgona?! To jsem nějak nepobrala. Nic proti demogorgonům, jen se mi tam úplně nehodil.


Snad to byl jen předvánoční vtípek, nechci začít litovat svého rozhodnutí pro blogovací platformu. :D

UPDATE: Ok, nějak to nechápu. Druhý den, co jsem si obrázky napravila, mi je zase vyměnily za nějaké gify a anorektičky v menu. Z galerie mi zmizela celá jedna složka. Proč? Nějak to nechápu.
 

Spojení sil.

Úterý v 9:04 | Keiji |  Agility.
Původně, když jsem v minulém článku nakousla autonehodu, při které odešli tři báječní pejsci, jsem měla v plánu podělit se s vámi o něco trochu jiného. Zvrtlo se to v opěvování přítomného okamžiku, v projev vděčnosti za něj. Myslím, že je to tak v pořádku.

Ale o to, co jsem chtěla původně říct, se podělit musím. Přišlo - přijde - mi to důležité.

Když k té autonehodě, v pátek listopadu šestnáctého, došlo, zažila jsem hodně temný víkend. Nedokázala jsem se z těch myšlenek dostat, pořád mě pronásledovaly, představy co se odehrálo a zda je to opravdu skutečnost - protože to přece nemohla být pravda, něco takového! - a to jsem ani nebyla na místě těch, kterým se to přihodilo. Nedokázala jsem si ani představit, co bych zažívala, kdyby se to stalo mně. Nevím, nedokážu to, nechci nad tím ani přemýšlet.

A přesto na tom bylo něco krásného.

Zní to teď nepatřičně. Ale po tom temném víkendu se rozzářilo světlo. Nejdříve slabě, jemně, až s postupem dní přešlo v celé nebe zářivých hvězd, oslepujících. A bylo to světlo teplé, hřejivě příjemné.

Přišla jsem na to, že nejsem sama, které se ta autonehoda přímo netýká, a přesto se jí dotkla, jako by se týkala. Přišla jsem na to, že celý pejskařský svět pro ty tři duše pláče. Že tu bolest nenesou jednotlivci, ale my, celá komunita.

A spojili jsme se. A když jsme se spojili, vznikla velká síla - silnější než ten smutek, který se tam neustále dobýval.

Uspořádali jsme sbírku pro obě ty statečné holky, které tu tíhu nesly plnou vahou, a vybralo se během pěti dní neuvěřitelných 310 tisíc. Před Vánoci neměl nikdo příliš mnoho co darovat, přesto každý přiložil alespoň malou část, zdánlivě zanedbatelnou - ale v tom množství, kolik se nás truchlících sešlo, vznikl zázrak. Vznikla síla.

Jsem opravdu vděčná, že mohu být součástí tak skvělé, empatické komunity. Jsem vděčná, že mi bylo znovu dokázáno, že svět je plný skvělých lidí, protože na tohle se snadno zapomíná, ve všem to shonu a spěchu a stereotypu.

Jsem vděčná a hrdá a dojatá.

Děkuji. Za dobu, ve které mohu žít, za lidi, kteří v ní žijí po mém boku.

Přítomný okamžik.

8. prosince 2018 v 19:06 | Keiji |  Jsem.
Je tomu něco přes dva týdny, co dvě mé kamarádky-známé měly autonehodu. Byla to nehoda s poměrně velkým rozsahem, auto na odpis, přestože těm dvěma se - naštěstí - nic nestalo. Ale zemřeli tři jejich psi.

Víte, co pro lidi jako my znamenají jejich psi? Pokud to necítíte, nezažíváte - nemůžete vědět.

Na chvíli mě to dostalo - prolévala jsem spousty slz a chodila jako tělo bez duše, i když se mě to přímo netýkalo, dotklo se mě to. Ty psy jsem znala, pár dní předtím jsem na ně mluvila a hladila je a viděla jejich hvězdnou budoucnost a ani nepochybovala o tom, že by na ni nedosáhli... ale oni nedosáhli. Už nedosáhnou. Ne v tomto životě, který skončil.

Celá dlouhá tmavá odpoledne a chladné večery jsem jen ležela ponořena v myšlenkách, hladila svého psa a děkovala za to, že je tady se mnou. Zmocnil se mě intenzivní neklid, že by měla brzy odejít. Je jí už téměř pět let, přitom v mé hlavě je stále štěňátko, a bože - proč tak skvělé bytosti žijí tak krátce? A přesto si osud někdy hraje a ten život ještě zkrátí, o tolik, o tolik zkrátí.

Ještě jedna autonehoda se odehrála v mé blízkosti, při ní však zemřel člověk, a tohle spojení "náhod" - zrovna když jsem se chystala pustit se zase do řízení, od prosince, říkala jsem si, haha - mě donutilo zase vnímat tu křehkost života, který nám proudí v žilách. A v žilách těch, kteří jsou pro nás důležitější, než my sami.

Křehký a prchlivý, takový je. Ten život. A epizodický. Krásné chvíle nahrazené starostmi, aby za nějakou chvíli zase odezněly. A znovu, další kapitoly, jiné, podobné, nové, nostalgické.

Ceňte si každého okamžiku. Už stejný nebude. A pokud je to těžké - a někdy je - ceňte si alespoň tohoto okamžiku, který se odehrává právě teď. Přestaňte číst, přestaňte přemýšlet. Uvědomte si, kde sedíte - doma, v teplé dece, s kouřícím kakaem po levé ruce a jeho pachutí na jazyku? V kavárně, prosycené vůni čerstvě namletých zrn a tlumeným hlukem okolí? V autobuse, s lidmi cestujícími za svými příběhy? Všechno z toho je jedinečné a s touto náladou, tímto počasím, touto myšlenkou a hlavně stejnými osobami - už se to nikdy opakovat nebude. Tak se jen rozhlédněte a poděkujte. Pociťte tu vděčnost. Za přítomný okamžik.

A pak můžete jít dál. Směrem k další epizodě.


K tomuto zamyšlení mi pomohla i Lucienne, se svými myšlenkami, nejvíce touto.
 


Kde je to útulné.

4. prosince 2018 v 23:37 | Keiji |  Jsem.
Teď, když jsem naposled vešla na MorphoKeiji, abych tam zveřejnila poslední článek, skočil na mě vyděšený smutek. Zmáčkl mě, pevně, a zašeptal: "Jsi si jistá?"
Nejsem.

Čas od času jsem to pocítila, to kousnutí nejistoty. Při kopírování článků sem - rozhodla jsem se, že to nebudu dělat, ale nakonec mi to stejně nedalo a některé jsem sem překopírovala, a některé bych sem teprve přetáhnout chtěla, časem - mě napadaly myšlenky, zda to za to stojí a proč to vůbec dělám. Při psaní toho posledního článku jsem viděla ten formulář a řekla si: "tady už psát nebudu. a přitom je to tady tak útulné." Při kreslení designu mě napadalo... vlastně nic špatného, to jediné jsem si plně užívala, na to jsem se tolik těšila a prakticky to bylo i mým hlavním motivátorem pro přestěhování.

Nejspíš to bude o zvyku. Prostě se mi zastesklo po starém a známém, ale brzy si snad zvyknu. Vybrala jsem si. A tečka.


Blog.cz je pořád stejný, jako býval před mnoha a mnoha lety. Téměř nic se nezměnilo. Je to roztomilé. Pořád je to tady takové útulné. Více než na jiných platformách. Stejně jako tady pořád jsou ty problémy, které mi vadily kdysi a kvůli kterým jsem si raději založila vlastní web od základů. Třeba ten vzhled - dost jsem si s ním vyhrála, a přesto jsem jej nemohla nastavit tak, jak jsem si představovala. Po WordPressu je to ale detail; co mi vadí zatím nejvíc je skutečnost, že se dá vložit článek pouze pod jednu rubriku (bez možnosti zapsání alespoň klíčkových slov) a taky nahrávání obrázků. Sice je tam kolonka pro hromadné nahrávání, ale mně nefunguje, nevím jak vám. A vkládat obrázky po jednom je docela otravné. Ale za chodu na to snad půjde zvyknout. Taky mohli přidat možnost odstranění reklam za určitý poplatek - nikdy jsem si nevšimla, že by na jiných blozích bylo tolik reklam, jako tady mám já. Je to možné? Iritují mě.


Do poslední chvíle jsem se nemohla rozhodnout, jestli přejít sem nebo na vlastní hosting. Dokone i když už jsem tady měla všechno téměř dodělané, ty reklamy a nahrávání obrázků mě natolik frustrovalo, že jsem šla zkusit vytvořit vlastní web. Těsně před zaplacením domény jsem se ale zarazila - fakt se mi do toho chce pouštět? Blanch mi sice velice ochotně poradila databázový systém Sunlight, který mě zaujal a dokonce se mi nějak podařilo jej i zprovoznit (částečně), ale najednou se mi do toho všeho nechtělo. Chtěla jsem jednoduchost - sednu k blogu a píšu. Z útulného místa. WordPress byl na psaní velmi útulný. Psalo se mi v tom formuláři skvěle, často jsem si tam chodila psát i jen tak, místo abych zapla třeba Word.
Blog.cz je taky útulný. Jiným způsobem... těžko se to vysvětluje. Na WP mě to táhlo ke psaní sáhodlouhých článků, často až nekonečných. Někdy jsem je musela rozdělit na několik částí a přesto byla každá tak dlouhá, až to odrazovalo ke čtení. Chtěla jsem se naučit psát krátce, častěji. Tady mám pocit, že mě to bude tímto směrem podněcovat, ke psaní kratších žbleptů. Uvidíme. Jisté je jen to, že tohle je opravdu žblept. Máte rádi žblepty?


Prosincový.

4. prosince 2018 v 23:14 | Keiji |  Jsem.

Rána jsou tmavá, dny šedé, odpoledne černé.
Zima.

Ještě před chvílí bylo teplo, ven jsem nosila jen tričko a paprsky mi hřály kůži, listopadové jaro.
A pak nasněžilo, několik dní bílého povlaku na zemi, teplý kožich, pod ním další vrstvy, a mráz kousal do prstů, listopadová zima.

Zima přišla. A bude krásná, dej Bože, ať je krásná.

Tváří se temně, jako vždy, ale pod slupkou - bude hřát.


AriDante. ♥

30. listopadu 2018 v 19:12 | Keiji |  Čtu.

srpen08srpen 2018
Aristoteles a Dante.
Bláhově jsem myslela, že půjde o historické dílo. I když ti dva nezapadali do stejné doby. A ani zmíněný rok, ve kterém se příběh odehrává - 1987. Taky mě nenapadlo, že půjde o Mexičany. Ari a Dante. Zní to mexicky?
DSC05362a
Ze začátku mi vůbec nesedl. Ten styl psaní. Kniha byla na pohled krásná, těšila jsem se na ni, i díky těm vnitřním nadpisům okrasným fontem. Ale nečekala jsem tak krátké věty, pořád nové řádky, úsečné rozhovory, neustálé opakování frází. Něco mi na tom přišlo podobné mému stylu psaní, jen já ty věty víc rozváděla. Někdy. Nebyla jsem tak úsečná.
Úsečný. Je to perfektní slovo pro ten styl psaní.
Štvalo mě to. Bylo to zmatené a měla jsem pocit, jako by mě obálka zradila.
Ale pak jsem tomu podlehla. Čím víc stránek jsem obracela, tím víc jsem cítila, jak mě vtahuje dovnitř. Pořád byla úsečná. Ale začala jsem z té úsečnosti cítit jakýsi poetismus, ten zvuk slov a pocit z jejich významů. Hluboký.
Přistihla jsem se, že beru knihu do rukou kdykoliv je to možné. I když mi jel autobus za patnáct minut a měla bych pomalu vyrazit, ještě jsem ji na pár krátkých kapitol otevřela. Ten autobus mi ujel.
DSC05358b

Čaj a muffin.

30. listopadu 2018 v 19:02 | Keiji |  Čtu.
Nemohla jsem přestat číst. Nešlo to. Od první chvíle.

Ta nastala poslední večer před odjezdem z Alp. Předešlé dny jsem padla vyčerpáním ke spánku ještě když se ostatní rozverně bavili u stolu. Rána jsem trávila plaváním, a když se mi podařilo vstát dříve než ostatní, tak předtím ještě jógou. Zbytek dne probíhal mezi horskými vrcholky, s křiklavě čerstvou trávou pod nohama v průchozích výbězích a soustředěním při překračování obřích kravích lejn.
Muffin a čaj ležel celé ty dny vedle mé postele (myslím knihu, ne nedojedenou snídani), Kit i Daniel zády se trpělivě opírající o sebe, jako by si ty čekací chvilky upřímně užívali, a mé pozornosti se jim dostalo až teprve toho posledního večera před návratem.
Všichni šli spát relativně brzy, sbírajíc energii na dlouhou mezistátní cestu, zatímco já otevřela knihu s tímto pomyslně voňavým příběhem a měla dlouho do noci ponořený nos v jejích stránkách. Když už se mi klížily oči, neochotně jsem ji zaklapla a položila vedle sebe. Zírala jsem do temna nad sebou jen krátkých pár okamžiků, než jsem se sebeujištěním "tak ještě jen jednu poslední kapitolu," po ní znovu sáhla.
muffinacaj

Kam dál