Ukážu vám kalhotky.

11. dubna 2019 v 7:55 | Keiji |  Akné.
Jestli jste se při nadpisu lekli (jakože jo, zamýšlela jsem to tak :D), tak se nebojte, ještě jsem se úplně zezbláznila - půjde o kalhotky psí.
To by vlastně pohoršující být nemělo, taky díky tomu, že na psy se ještě GDPR nevztahuje. (Nevztahuje, že ne? - Jinak myslím, že by Akina nebyla ze zveřejnění těchto fotografií úplně nadšená. :D)


Dostala jsem přes mail nabídku, jestli nechci vyzkoušet nějaké zboží od VšeProPejska.cz, a přestože se mi ten mail ztratil někde v záplavě oznámení o nových komentářích, s menším zpožděním jsem na něj narazila a nabídky využila. Na e-shopu mají hojný sortiment v podobě psích kalhotek různých tvarů a vzorů a protože Akina byla zrovna v nejlepším při hárání a kalhotky jsou věc, se kterou dost bojujeme, byla to jasná volba.
 

Kde se strach láme ve fobii.

1. dubna 2019 v 20:28 | Keiji |  Jsem.
Tak jsem se rozhodla, že to konečně zveřejním.
Nevěděla jsem, jestli to přepsat do aktuální podoby, nebo nechat původní - a ono to asi bude lépe sedět v tehdejším podání. Proto vězte, že následující zápisky jsou přes půl roku staré, z období srpna a září minulého roku. Teď už to nesu mnohem lépe, nepoměrně lépe. Bylo to silné. A chvíli trvalo, než jsem sebrala odvahu to zveřejnit.
Psala jsem to tehdy v průběhu těch ubíhajících týdnů dost náhodně a útržkovitě, takže to někde může přeskakovat z události jedné na druhou. Pokusím se tomu dát alespoň trochu nějakou formu a dopracovat se k závěru...


Dnes to bude delší. Možná asi vůbec nejdelší, co jsem zatím zveřejnila. Vlastně mně samotné by se nic tak dlouhého nejspíš nechtělo číst. A tím chci říct - nečtěte to. Nemusíte. Nevkládám to sem proto, abyste to četli. Ale proto, abych to vypustila ven. Je to příliš osobní a příliš skutečné - příliš mým vyznáním. A přiznáním. Proto nechci, aby to někdo četl. A přesto si přeju být vyslechnuta. Nevím, co přesně chci. Jsem zmatená. Z toho všeho. Nevím, jak se prokousat každým dalším dnem.


Strach.

Ten, který je cítit i fyzicky. Ten, který se plíží za vámi. Nedá vám spát. Pořád vám dýchá na krk, i když se jej snažíte odehnat. Dotěrný a neúprosný.
Strach z nepříjemných sociálních situací. Strach z příliš mnoha lidí. Strach, že se člověk ztratí na neznámém místě. Strach, že člověk ztratí někoho blízkého. Strach z výšek. Strach z malých místností. Třeba i strach z pavouků. Nebo strach ze zubařů.

Strach ze zubařů. Představuju vám ten svůj.


Jsem Keiji a už nějaký ten pátek se živím jen tekutou stravou.

Trefa do černého.

21. března 2019 v 17:32 | Keiji |  Anime.
Krásné jaro vám přeji!
Oblékla jsem to tu do trochu travnatějšího kabátu, myslela jsem, že to bude otázka chvilky, ale nakonec mi zabralo několik dní tento outfit vytvořit. Už nějakou dobu jsem si chtěla pocvičit kreslení rostlinek, tak jsem toho využila, no a teď když je hotovo mám pocit, že jsem si tu chuť vybrala na měsíce dopředu; takže se s tímto vzhledem sžijte, protože tak do srpna nebo září se mi do ničeho dalšího nechce. :D

Dneska tu s příchozím jarem (přesněji včera ve 22:58 ona rovnodennost přišla a je docela vtipné přemýšlet nad tím, že v deset hodin večer je ještě zima, ale v jedenáct už můžeme shodit zimní bundy s kožešinami... :D) hodím trochu anime talk. Už jsem to tu dlouho neudělala (jestli vůbec?) a teď mi to nedá, protože toho mám plnou hlavu.


Ani jsem si neuvědomovala, jak mi anime chybělo.
Dlouhé dlouhé měsíce jsem se žádného ani nedotkla, jedinou epizodu nestáhla; přestože jsem pořád "tajně" sledovala jednotlivé sezóny, jaké nové anime vychází, protože pro tohle mám slabost - projíždět si sezóny co byly, co nastanou. Těšit se. Už jsem se zmínila o tom, že "těšit se" je můj nejoblíbenější výraz vůbec? Došlo mi to jednoho dne v práci, kdy jakýsi malý kluk řekl své matce: "Už zbývá jen osm dní! já se tak těším!" Už si nevybavuju, na co přesně to bylo mířeno, ale šlo o něco běžného, co "dospělý člověk bere jako malichernost". Že se jde na bazén, na výlet, nebo něco takového. Ale mně to v tu chvíli nějak uhodilo; přišlo mi to strašně důležité. Těšit se na něco. Dokud se člověk má na co těšit, leží před ním v budoucnu něco, za co má cenu jít dál a nevzdávat se (angličtina to dokonce říká doslova jako "dívat se dopředu")... Zní to, jakože překrucuju něco zcela běžného v neobyčejnou věc. Vždyť lidé se většinou těší už jen na konec směny. Na víkend. Na dobrou večeři, třeba. Na setkání s někým, s kým jsou rádi. Ale to je přece neobyčejná věc. Nikde nemůžete vzít jistotu, že k tomu skutečně dojde; že vám do toho něco nevleze. Že vám to něco nevezme. Nebo že se toho dožijete, když to vytáhnu do extrému.
Od toho dne se na to tak dívám. "Těšit se" mi přijde jako jeden z nejdůležitějších výrazů na světě. Jeden z nejsilnějších pocitů.

Tohle jsem tady chtěla vypsat už dávno. A i když je to zdánlivě bez souvislosti s tím, o čem jsem článek začla, myslím, že se to eventuelně nějak propojí.

 


Cesty děsivé příjemným způsobem.

15. března 2019 v 16:40 | Keiji |  Jsem.
Už roky si říkám, že bych měla zase začít řídit.
Hlavně proto, že to potřebuju. Potřebuju se dopravovat na tréninky a závody, protože tahat s sebou MHDčkem veškerou výbavu pro psa včetně těžké klece, židliček na sezení a pak i onoho samotného divokého psa není úplně reálné. Zatím jsem byla nucena vždycky využívat přítele, jehož ochota k taxikářství v můj prospěch ovšem pomalu klesá. Hlavně, když každý druhý víkend musí vstávat před šestou (v lepších případech), abychom na závodech byli včas, nebo vézt mě na hodinový trénink, aby hned na otočku zase jel pro nás znovu.
Potřebuju si sednout do auta a zvládnout to sama, abych nemusela pořád někoho obtěžovat. Abych si mohla zajet, kam budu chtít, kdy budu potřebovat.

Na řízení není nic strašného.
Alespoň tak se to tváří. Když vidíte, kolik lidí jezdí motorovými vozidly. Když čtete o amerických puberťácích, kteří se po domácku učí ovládat auta sotva dovrší šestnácti. Někdy i dříve.
Ale když se rozhodnete přemoci konečně ten strach a v tu chvíli se ve vašem okolí - vašim známým - začne objevovat zvýšený počet autonehod?


"Tak už na vás taky došlo,"

9. března 2019 v 17:50 | Keiji |  Jsem.
Nemůžu to svádět na vidění.
Ne, nechce se mi psát. Nebo spíš... nedaří se mi to. Sdílet se. Poslední dobou. Nebo ještě spíš... vůbec k tomu nemám chuť.
Myslím, že mi řeknete, že je to v pořádku. Že to tak bývá, čas od času. Sama si to říkám. Sama to často vykřikuju!
A přesto... přesto to takto nechci. Nebaví mě tenhle pocit.
Jako bych měla svázané ruce za zády.
A nechtěla to. Takhle.


Jsem čtyřoká.
"Tak už na vás taky došlo," řekla mi jedna věčně milá, stálá zákaznice v práci. V tu chvíli mě potěšila jakousi originální empatií (většina ostatních pacošů zákazníků na mě chrlila věci jako "proč to máte? vy jako nevidíte? tak mladá? to je nějake divne" nebo zaražení v půlce kroku a s vykulenýma očima vyplivli klišoidní hlášku "tak jk vidím, dneska změna! změna je život!" na kterou fakt nevím, co odpovědět, anebo úplně nejčastější "ty brýle vám sluší!" které mě vlastně taky trochu rozčiluje, protože ze zlozvyku vždycky za vším hledám víc; víte, copak by vám mohli upřímně říct "vůbec vám to nesedí!" když ví, že nemáte na výběr?), to jsem ale ještě nečekala, že ta její věta mě bude tolik pronásledovat.

Asi bych neměla být překvapená. Naopak - v rodině jsou všichni obrýlení od doby, co jen pamatuju, a spiš se divili, že u mě se to projevilo tak pozdě.
Vždycky jsem viděla jako ostříž!
A byla jsem na to hrdá.
"Mrkev je dobrá na oči," řikali mi jako malé. Jedla jsem hodně mrkve.

S pohledem na šeď nahých únorových větví.

24. února 2019 v 19:42 | Keiji |  Jsem.
Únor a březen jsou prý nejošklivějšími měsíci k prožití v Česku, tvrdil Ivan Olbracht ústy paní architektové v intenzivně procítěném díle, jež jsem zrovna dočetla. No, musela jsem v tu chvíli přitakat; minulým rokem to pro mě nebylo příjemné období a i tentokrát na mě tíha této zmrzlé, bezsněhé a zdánlivě mrtvé, šedivé krajiny začíná doléhat. V bílém kabátci to únoru slušelo víc. A dnešní článek nebude opět ničím jiným, než u mne zvyklým beztvarým výkřikem emocí. (Emoce! To je to synonymum pro 'pocit', slovo, jakým jsem v poslední době dost plýtvala, až mi začalo lézt krkem...) Ale ono to už tady snad ani není třeba oznamovat.

"...Všiml sis přece, že žádná generace nebyla bez války, a čím delší byl klid a zatajování energie bez malých výbojů, tím prudší byl pak výbuch..."
-I. Olbracht, Podivné přátelství herce Jesenia

Kéž se ještě vrátí tenhle sněhový výjev, u kterého jsem dokázala stát dlouhé minuty a jen na něj zírat v celé své rozlehlosti
Nepočítám, že by klepalo jaro, jak již někteří kolem blázní, tentokrát se nenechám nachytat a na ledový březen budu psychicky připravena, i když mě jeho šeď o nic víc než ostatní netěší.

Nežiji teď moc instagramem, ani internetem vůbec; proč vysvětlím niže, avšak, i když mám docela nesdílnou náladu a příspěvek jsem tam již nějakou dobu nepřidala žádný, i když je pro mě oblíbené scrollování fotkami zachycujících atmosféru z různých koutů světa v současnosti spíše utrpením, sem tam mi to nedá a krátce nahlédnu. Včera jsem objevila příspěvek slečny, která při teplotně minusovém únorovém ránu tančí na zahradě pod dubem, bosa, v dlouhém topu a vlající batikované halence, unášená pouze intuicí a vlnami hudby, která mě okouzlila. A tu hudbu vám sem chci zasdílet, protože mne uchvátila, ve svých melancholicky konejšivých tónech, snad trochu i tím odevzdaným tancem, na který bych vám sem měla dát odkaz, když už o něm vyprávím.


A tím víc se mi ta hudba zaryla pod kůži, když jsem si ji dnes ráno poprvé pustila v plné verzi při čtení o Podivném přátelství herce Jesenia, konkrétně spíše jeho dočítání, a ona hudba mi zněla tou chvílí, kdy Jeseniovy pozlacené hodiny spadly s hlasitým třeskotem ze stěny, v jeho nejtěžší hodince; kdy pak sledoval vycházet slunce, které pro něj všechno měnilo, a v jiné části země tytéž paprsky spatřil Jan, a stejně tak pro něj se všechno v tu chvíli měnilo; a pak jsem je ucítila já, hladit mě v zádech a po ramenou, hřát, s oním naléhavým šepotem rozléhajícím se nedělním ránem: "roztáhni křídla a leť,"
Ta chvíle byla intenzivní a smutná a krásná a něčím tak moc bolestivá.
"...Přála jsem si, aby lidé dokázali přemýšlet více jako Jesenius. Aby dokázali milovat jako Jan. A aby se dokázali kát jako Klára."
-Lucienne, která mě k tomu vřelému příběhu přivedla



Keep calm and CARRY ON.

18. února 2019 v 20:24 | Keiji |  Čtu.
A teď nemyslím ten britský propagandistický plakát, ze kterého se pak v době rozvoje sociálních sítí stal hit ve stylu "keep calm a cokoliv".
Myslím Baze a Simona.

Takže Baz a Simon.
Tak, jako mi poprvé nic neříkali, dokonce mě ve svých úryvcích až nudili, tak nakonec to nabralo jiných obrátek.
Nemůžu je dostat z hlavy.
To bylo tak lahodné!
Ale popořadě.


Rozhodla jsem se, že nebudu psát recenze na knihy, pokud nebudu mít opravdu co říct. Po pokusu s Po tvém boku, kde jsem nic kloudného dohromady nedala a ani samotnou mě ten výkřik nicneříkajících pocitů nebavilo psát.
Jak by někoho mohlo bavit číst to, co mě samotnou nebaví psát?


Kam dál